10. 7. 1999, ve věku 66 let, zemřel dr. István Túri, nejznámější mistr a učitel zeleninářství pod kryty.
Narodil se 7. 12. 1933 v Ceglédu. Základní a střední školu absolvoval rovněž v Ceglédu, v roce 1952 maturoval na gymnáziu Kossutha Lajose. V roce 1957 získal diplom na Vysoké škole zahradnické a vinařské, od roku 1958 působil na Vysoké škole zahradnické a vinařské, později na Zahradnické univerzitě, kde prošel povinnou kariérní hierarchií od vědeckého aspiranta až po docenta. Z vlastního rozhodnutí požádal v roce 1993, ve věku 60 let, o odchod do důchodu.
Od svého založení (1990) byl výzkumným ředitelem společnosti PRODUKT Kutató, Fejlesztő, Termelő Kft. Až do své smrti byl duchovním vůdcem šlechtění paprikových odrůd a produkce osiva šlechtěných hybridů.
Svoji vědeckou činnost zahájil pod vedením profesora Andráse Somose. Na základě své disertační práce z roku 1962 o zmapování a analýze zeleninářské oblasti Nagykőrös získal titul doktora univerzity.
Prvním výzkumným úkolem bylo zkoumání možností pěstování zeleniny bez použití chlévského hnoje na chudých písčitých půdách. Z technických otázek se jeho jméno pojí s využitím plastických hmot v zahradnictví, vývojem nosných konstrukcí různých zařízení, vypracováním topných systémů, vytvořením různých typů větracích a závlahových metod, vývojem několika variant dvojitého krytu, projektováním vyhřívaných a nevyhřívaných typů pěstebních stanic a v neposlední řadě se zavedním systému vodní clony.
Společně se svými spolupracovníky vypracoval systém využití nevyhřívaných zařízení s přesunem konstrukcí i bez něj, jedno- a dvoufázové využití vytápěných zařízení a zkoumal možnosti podzimního a zimního pěstování pod kryty. Trvalou hodnotu vytvořil i zaváděním nových odrůd a typů odrůd do pěstitelské praxe a uplatněním nových pěstitelských technologií.
Pokud vezmeme v úvahu i dostupné finanční zdroje, byl pravděpodobně až do dnešních dnů nejúspěšnějším maďarským šlechtitelem paprik. Důkazem toho není jen počet uznaných a přihlášených odrůd a hybridů (21), ale zejména jejich užitná hodnota. Dodnes nejoblíbenější bílá paprika pro pěstování pod kryty v naší zemi (HRF F1) potvrzuje jeho mimořádný cit při plánování jednotlivých křížení a výběru rodičovských linií. Kromě toho byly pod jeho vedením vyšlechtěny mimo jiné hybridy Hó F1, Pritavit F1, Kaméleon F1, Velence F1, Titán F1 a také kandidátní odrůdy Bajnok F1 a Kápia F1. Významná je i šlechtitelská základna, kterou spolu se svými spolupracovníky shromáždil a která může být zárukou pokračování jeho životního díla. Pod jeho vedením byla vypracována i specifická metoda produkce hybridního osiva, chráněná patentem, která se stala základem fungování celého odvětví produkce hybridního osiva.
Mnohostrannost dr. Istvána Túrího nejvíce zvýraznily jeho výzkumy v oblasti biologických typů rostlin. Zavedl pojmy pomalý, střední a rychlý růstový typ, stanovil podmínky jejich vzniku i možnosti jejich změny. Ve velmi raných fázích dokázal rozpoznat změny v růstové fázi rostlin. Návrhy technologických úprav, které v takových případech doporučoval, se ve většině případů potvrdily jako správné. Pan docent Túri vyučoval vysokoškolské studenty i praktikující zahradníky, jeho přednášky byly většinou velmi názorné, protkány humorem a mimořádně poutavé.
S jeho jménem je spojené i zavedení synchronního odborného poradenství. Již na konci 60. a na začátku 70. let vedl v Soroksáru kurzy. Na Zahradnické univerzitě zorganizoval několik výstav. Nejvýznamnější byly výstavy spojené s odbornými konferencemi o pěstování papriky, melounů a okurek. Burzu osiv, kterou vymyslel, pořádáme od roku 1981 každoročně k plné spokojenosti pěstitelů zeleniny i firem obchodujících s osivem.
Jeho odbornou publicistiku charakterizovala snaha o srozumitelnost, popis a předávání praktických postupů. Publikoval více než sto populárně naučných článků, převážně v časopise Kertészet és Szőlészet. Oblíbené jsou i jeho knihy věnované pěstování ve fóliových krytech. Kniha Kertészet fólia alatt (spoluautor Béla Fodor) byla první zemědělskou odbornou publikací, z níž se prodalo více než sto tisíc výtisků. Za tuto knihu obdržel ocenění Nívódíj. Na toto ocenění i na Řád práce (Munka Érdemrend), udělený za jeho pracovní činnost, byl vždy velmi hrdý.
V posledních 10–15 letech se v jeho textech objevoval i filozofický tón. Příkladem jsou jeho knihy Növényalkat (Možnost a hranice zvyšování výnosu) a Az élet korlátai (Shrnutí lidských souvislostí biologie tělesné konstituce). Začal psát i knihu, v níž se vydal na výpravu do duchovního světa, do světa bohů. Hodně o ní mluvil a velmi si přál ji dokončit, ale to se mu již nepodařilo. Na dotaz na jeho vědeckou a publikační činnost nejčastěji odpovídal: „Počet knih, nových odrůd, patentů, vyznamenání a vědeckých titulů nepodceňuji, ale nepovažuji je za nejdůležitější, proto se nezabývám čísly. V oboru považuji za důležité – z toho, co jste vyjmenovali i mimo to – jen to, co posouvá věc zahradnictví kupředu.“
Při své organizační práci potřeboval vytrvalost, někdy až tvrdohlavou zarputilost, jinak by nedokázal vytvořit pokusnou plochu Katedry zeleninářství. V pokusném podniku v Soroksáru dodnes stojí mnoho budov, staveb a fóliových zařízení, která svědčí o jeho neutuchající organizační činnosti, hledání nových cest a bohatosti nápadů.
Hodně se věnoval i tehdejším početným podřízeným. Pro kvalitní práci považoval za důležitých několik požadavků: vše vysvětlit, nechat zapsat, znovu se doptat, úkol splnit a zkontrolovat. Neměl rád nedbalost, lhostejnost a lenost, ale oceňoval schopnost bojovat, cílevědomou a hodnototvornou práci. Vážil si i těch spolupracovníků a kolegů, kteří dokázali rozpoznat něco nového a podporovali to, i když si toho nevšimli jako první oni sami.
Často říkával, že kdyby se mu dostala do rukou všemocná kouzelná hůlka, udělal by alespoň tři věci: na týden by zrušil všechna pěstební zařízení s plastickým krytem, aby ukázal jejich významnou roli v každodenní spotřebě zeleniny a ovoce i v používání okrasných rostlin; představil by možnosti, které jsme v souvislosti s uzavřenými prostory dosud nevyužili; a „ne na týden, ale navždy bych skoncoval s nemocí mistrně formulované prázdnoty, ukryté v rozumně znějících slovech a větách,“ jak říkal.
Chyby a omyly měl, jako každý z nás. V takových chvílích říkával: „Nikdo z nás není anděl.“ Tyto menší či větší klopýtnutí a omyly svým spolupracovníkům dokázal odpustit, pokud za nimi neodhalil zlou vůli či úmysl.
Při odchodu do důchodu nepořádal bankety ani oslavy, rozloučil se několika slovy a jeho poslední věta snad byla: „Chtěl bych ještě dlouho sloužit věci zahradnictví!“
Bohužel se toto jeho přání nemohlo zcela naplnit. Dál v nás žije už jen ve svých odrůdách, ve svých textech a ve svém duchovním odkazu.
János Gyúrós